V cizí kůži
Je pochmurné pondělní ráno a už je zase škola. Vůbec se netěším, protože budeme mít matematiku.Paní učitelka bude zase přísná. Po cestě do školy si všimnu pár pouličních koček, nějakou pohladím a jdu dál. Matematika je první hodinu, takže to nejhorší už budu mít za sebou.Učitelka něco vysvětluje a já se zasním do krásného snu.Jsem kůň, jsem hnědý s blond hřívou.Běžím si sám po pláni a vítr si pohrává s mou hřívou…jsem svobodný!Mám žízeň, proto běžím hledat nějaký pramen čisté vody. Jásám blahem, našel jsem studánku! Ocitám se v ráji! Ano, ráj je to pravé slovo.Napiji se tedy vody z křišťálové modré studánky a utrhnu si trs čerstvé, zelené trávy. Je to všechno tak strašně skvělé, ale něco mi schází. Schází mi někdo, s kým bych se mohl podělit o tu nádheru. Něco slyším, jde to z lesa. Jsem zvědavý a proto pomalými, ale dlouhými kroky, jdu za zvukem. Žasnu! Přede mnou je stádo koní. Jdu mezi ně, jsem zvědav, jestli mě přijmou do svého stáda. Vůdce stáda, bělouš s černou hřívou nastražil uši. Dívá se mým směrem. Jde za mnou, ale pomalu. Já stojím jako přikovaný. Vůdce stáda právě přišel ke mně a očichává mě. O krok ustoupil a pokýval hlavou. Asi patřím mezi ně. Zbytek stáda černá klisna, hnědák a ještě jedno malé hříbátko ke mně běží. Ano, přijali mě mezi sebe! Skotačím s nimi. Běžím za nimi, dělám různé, podivné kousky, máchám hřívou ze strany na stranu a pozoruji, co dělají ostatní členové mé nové rodiny. Jsem rád, že už nejsem sám, a že mám někoho, komu na mně záleží, a kdo by za mě položil kopyto do ohně. Stmívá se, vůdce stáda jde na louku, odkud jde skvěle vidět zapadající slunce. Je to nádherná chvíle být všichni pospolu.Ještě před pár hodinami jsem si myslel, že tady budu nadosmrti sám, ale vše se změnilo.Mám skvělou rodinu, místo kde spolu skotačíme a žijeme. Už nikdy nechci být sám. Chci být s těmi, kteří mě mají opravdu rádi, i když jsme se seznámili teprve před chvílí.Něco běží přímo proti mně. Je to nějaká černá skvrna. Ba ne, není to skvrna, je to malé hříbě, které vůbec nebrzdí. Řítí se přímo na mě! Utíkám tomu malému stvoření, a mám z toho radost. Zastavím se. Vidím všechny jakoby v mlze. Rozplývají se! I já se rozplývám! To ne! Mizím!Někdo do mě šťouchl. Je to můj spolusedící. ,,Gabrielo, jsi duchem přítomná, nebo už vůbec nevnímáš?‘‘ Byla to paní učitelka. Spolužák mi ukázal, kde jsme právě skončili. Já mu tiše poděkovala a už četla příklad. Když jsem příklad vypočítala, přemýšlela jsem, jestli je to jen sen, nebo skutečnost.Byl to jen můj sen. Škoda, byla jsem ráda v cizí kůži.
Komentáře
Přehled komentářů
Pročetl jsem si Tvé věci a tahle báseň v próze se mi líbila nejvíc. A pak mě ještě zaujala Tajemná noc (jen ta poslední věta je v ní navíc). V tomhle žánru jsi fakt dobrá, má to šmrnc a čtenáře to přinutí k zamyšlení. (Růžové brýle jsou méně povedené, možná už kvůli tomu motivu růžových brýlí, který je moc profláklý.)
Ve verších se Ti nedaří ukočírovat formu. Rýmy nejsou nic moc, rytmus žádný. Některé básně jsou moc přímočaré, chybí v nich tajemství, které dělá poezii poezií, prostě něco, co by bylo víc, než je jen ve slovech (Octávka, Pár řádků). Ale slibné náběhy tu jsou, třeba Voda a Žiletky jsou zajímavé, ale potřebovaly by lepší formu.
Jen tak dál, jsem si jistý, že se budeš zlepšovat. Mnohé ty texty jsou nadějné, chce to čas, trochu se vypsat.
Pěkné
(Nebelbrach, 11. 9. 2012 22:27)